Přestože jsou to již více než 3 týdny, co vrátila jsem se z Trutnova, mám stále nutkání o tom něco napsat. Tohle jsou mé přesné zápisky z neděle, posledního dne festivalu, originální a nepozměněné. Přesto že spousta věcí už je jinak, zvláště druhá polovina vyprávění. Ta krišňácká nálada, na festivalu nebývale silná, po dvou dnech doma náhle zmizela. Možná se ještě někdy dostaví, ale já obracím se teď spíše k přírodě a jiným učením. Ovšem tyto nabité vědomosti, nikdy nezapomenu. Ale o tom jindy.

Takže, jak bylo mi a Trutnově?

Ach proč jen jsou tak vzácné okamžiky absolutního štěstí? Ty jež přicházejí znenadání a nejsou způsobeny nikým jiným, snad jen samy sebou.

Když svět se otevírá ve všem svém blyštění a hebkosti sametu a zvonečky ukryté v dešti hrají mi do rytmu k tanci. Hladí a laskají mé obnažené srdce, které není nic, než plno lásky ke všemu a ke všem. A má duše nadšeně skotačí a nemůže se vynadívat na tu nádheru, jež je kolem nás.

Je na čase rozproudit energie a vzpomínka na staré, povinné školní práce ze třeťáku by mohla dobře posloužit:)

První je přívěsek zvaný Sněhulák, hádejte proč. Je ze stříbra a zirkonů, veliký asi 3cm. Dělali jsme všichni stejný, abychom se naučili tenhle divný způdob zasazování kamenů do kónické obruby a taky to pěkné jednoduché ouško na pověšení. Taková nudná a protivná, nikoli přímo jednoduchá práce:D

Poslední pravěká báseň ze středoškolských hodin češtiny... jedna z mých oblíbených.

Asociace na slova: Dým, vítr, zlatavý