Únor 2009

Mezi upíry vlkodlakem?

22. února 2009 v 19:08 | Achája Eressiel |  Happiness Is a Warm Gun

Naštěstí ne:D Narazila jsem na pár testíků a pořád je lepší dělat cokoli než úkoly na výtvarku.
V pátek jsem se překonala, ruplo v bedně a dobrovolně se rozhodla vidět Twilight. Četla jsem to po vánocích, zítra se chystám načít Eclipse. Nemužu se dočkat:) Ale ten film...:D Četla jsem i viděla Eragona, takže mě to moc nepřekvapilo. Jen jsem celou dobu matce a bráchovy vysvětlovala, že tohle tam nebylo, tamto je jinak a na tohle zapoměli a jak se to vlastně celý má mít. Kdybych to brala jako něco na knížce nezávislého, což jsem těžko, je to celkem fajn film. Ale stejně je na tom nejlepší hudba. Soundtrack už mam nějakou dobu:)

Sypou se písky a já v nich. Uprostřed hodin uzavřen....

15. února 2009 v 21:55 | Achája Eressiel |  Maybe Memories

Tak nějak nevím kudy kam.
Občas do tmy zavítám.
Tak nějak nevím kdo a čí, že vlastně jsem.
Říkal, jdi tou cestou. Rovnou za nosem.
Vydala bych se hned, jen ji nevidím.
Není tu nic, není oč stát.
Chtěla jsem jít dál a postavit tam hrad.
Chtěla bych cestovat jako Malý princ.
Z planety na planetu, čistě beze strachu.
Dali mi možnost, rozejít se kam já chci.
Ač budoucnost zdá se velmi nejistá, chtěla jsem jít tou cestou bez dláždění.
Nikdo tam asi ještě nebyl neví jak to vypadá.
Přesto bych nešla sama. Šly bychom spolu a přeci každý sám.
Jen vědět trochu víc, jak je ta hora špičatá.
Váhala jsem dlouho, váhám i teď.
Nejsem si jistá, jestli dokážu přelézt tu zeď.
Potřeba zmizet je neodvratná.
Měnit lidi máš a krajinu měníš. Vyčítá mi vrátná.
Přeletět průliv, či přeplavat.
Však jisté je, najít něco, čím zasytit hlad.
A s malou nadějí, vždyť moh´mě mít rád.
Je to jak vězení, kolem ostnatý drát.
Chtěla jsem jít skrz bouři.
Avšak hlášení z hora. Dozorce se bouří.

Ač zdá se býti nemožné, zcuchaná matka předstírá zájem o dceru.
Se hraným strachem skrývá za zájem neexistující obavu...
Ze strachu o budoucnost, bojí se o tu svou.

Nechce mě pustit dál.
Chci s nejistotou držet krok.
Už nebojím se dvěří zazděných.
Chci je prostě vyrazit.

S nutkavým pocitem, že ho tam třeba potkám.
S úděsnou tohou plavit se na ostrov.
Jen ho na chvilku pozdržet.
A uprostřed plantáží
Proč nemohl by býti Cizinec?

Jen aby mi zase neutekl
Chci jít

Hrabe (se) skrz U2 a Used

9. února 2009 v 21:38 | Achája Eressiel |  Happiness Is a Warm Gun

Jahahahehuhehichachachááá:D:D:D:D Strašným způsobem hrabe. Včerejší pletenec se asi zase někde s někým zapletl. No a nechal mě tu na pospas šílenství. Kdybych aspoň věděla proč se to děje a co to spustilo. No, rozhodně narážim na další a další věci co mě víc a víc dorážej:D:D:D:D
Zabrousím si tak na U2 czech blog a tam píšou něco o tom, že k novým U2 patří tvrdí akordy, černé oční stíny.... a dál už jsem to nevnímala. Cože? Stíny a U2? No to snad ne. Bono? Ty šašku:D:D:D On byl fakt namalovanej. Já z toho nemužu:D Jsem zvyklá že polovina členů mých oblíbených skupin se maluje a ženský to zrovna nejsou(i když jeden někdy neví). Ale u U2 bych to fakt nečekala:D Hele ho blázna!
To je zřejmě vystoupení na včerejších Grammy. A nový singl Get on your boots.
Mě se to líbí. Že je to takový lehce sjetý:D:D:D
Spoustě lidí se to nelíbí. Další strašně jako mně. Jsem si zrovna řikala, i když jsou to páni lehce v letech, tak pořád jedou:D Kdybych se nedej král měla dožít takovýho věku, taky chci takhle vyvádět:D
V komentářích pod videem někdo trefně poznamena, že zrajou jak víno. To je přesně ono:)

↓↓↓


Pletu (se) o sto šest

8. února 2009 v 22:07 | Achája Eressiel |  Maybe Memories

Upletla jsem si návleky. A teď něco na krk. Asi by se tomu dalo říkat nákrčník. Nebo obojek. Je červený a na tři knoflíky. Návleky mají šedo zelené proužky. Potřebuju jich víc. Ale nemám přízi. Fialovou.
Zapletla jsem se o angličtiny. Bylo nám doporučeno dělat úkol po kouscích, protože je náročný. Já ho dělala na 2x. Jeden list A4 vysvětlení látky a stejně tolik na procvičení. Předložky in, at a on mi tolik popletly hlavu, že nevím, jestli stojím v rohu nebo na rohu. Dělalo mi radost každé úspěšné cvičené, kdy jsem se nespletla.
Pletu lidem hlavu. Je to celkem sranda. Sama jsem popletená pořád. Ale dávám si pozor, abych se s někým nezapletla. Stejně tu není nikdo, kdo by za to stál.
Uvažovala jsme nad úkolem do výtvarky. Ten nápad se naštěstí vytratil dřív, než si ho někdo stihl všimnout. To by se do toho pěkně zapletl. S výtvarkou neradno si zahrávat.
Cizinec mi pořádně popletl hlavu. Už jsem začala fantazírovat, že se znovu potkáme. Ale on by se neměl vracet. Tak radši uvažuju nad tím, že se vydám pryč a potkáme se třeba tam. Pokud se zas do něčeho nezamotám.
Rozpoložení světa z pátečního večera se pomalu rozplynulo a propletlo s provazci našich myslí. Asi nemůže ven. Ale já mu nedokážu pomoci. Stejně jako ono mně. Ani jeden z nás neví kde stojí. Kde je nahoře a dole. Pletou se mi pojmy a místa na mapě. Už zase sedím uprostřed křižovatky, stejně jako před tím. Nevím kudy jít. Občas nějakou cestu zkusím, ale bojím se, abych se nespletla. Někdy se zas vracím. Někdy jdu dál a neohlížím se zpět. Pak ale zjistím, že je to vlastně jedno, protože chodím dokola. Moje křižovatka je jako kruhový objezd. Připadám si zapletená do vláken osudu. On se jen směje a nechce mě pustit ven.
A pak se vše rozpustí na cucky mlhy a proplete s viděním někoho jiného.
Slova se zas kroutí a pletou jak se jim zachce. V mojí hlavě šeptá Brian Molko. Nevím co chce, ale asi půjdu za ním. On totiž ví.
Vlastní myšlenky zase nevědí, kam se ubírám. Chtějí jít jinam. A táhnou mě s sebou. Prý už jsem řekla až moc a oni chtěli mluvit jinak. Nějak se do toho zamotávám….
Jsem úplně popletená…

Inventura duše

6. února 2009 v 20:03 | Achája Eressiel |  Let it Bleed


Pokud jsem si v posledních připadala zmatená, nevím jak popsat současný stav…. Občas cítíte ve vzduchu, že se něco děje. Cítila jsem to. Včerejší Setkání s Cizincem patřilo k těm věcem. A dnešní povídání a výklad karet to jenom potvrdilo. Většinu těch věcí a problémů, co mi karty ukázali, jsem v podvědomí znala. Jen jsem nebyla schopná si to připustit. Když je jeden tak zaslepený, potřebuje ránu mezi oči, aby se probral. Všechno to co jsem ignorovala a přecházela bez povšimnutí, i to co jsem se snažila napravit, bez úspěchu…
Všechno se to seběhlo a utvořilo ohromnou barikádu uprostřed ulice a já do ní narazila v plné rychlosti. Na barikádě byly zrcadla. Ty co ukazují skryté věci. Zkuste se podívat do vlastní duše a upřímně říct, že se vám to líbí. Není to zrovna nejlepší pohled. Tak mě napadá, jak se musel cítit Dorian Gray, když se v pokročilém věku díval na svůj obraz…


Když jsem přijela domů a prolistovala noviny, jen jsem půl hodiny seděla s kocourem na klíně a koukala do blba. Uvažovala o významu toho všeho. Moje, ani žádné jiné karty mi nikdy nedali tak jasný a konkrétní výklad. Přesto vím, že ty situace mi osud předhazuje pořád. Jenže jsem vždycky byla moc líná nebo zbabělá je řešit, tak jak je třeba. Buď jsem to odflákla, nepochopila nebo prostě nechala ležet. Naskládala se toho pěkná hromádka. Naivně jsem doufala, že to všechno není moje vina. Ale všechno nemůžu házet na rodiče, i když v tom hrají jistou roli. Víte jak těžké je vymanit se z vlivu rodiny? Nejspíš jo.

I kdybych nechtěla, musím s tím něco začít dělat. Sice vůbec nevím jak a kde vím, obávám se že nenajdu sílu… Ale za pokus to stojí.
Když jsem se pak sebrala, všude jsem dala svíčky a vonné tyčky. A začala uklízet pokoj. Jako by to bylo fyzické znázornění vnitřního boje. Prolezla jsem některé temné kouty a roztřídila nalezené věci. Většina z toho je určená k vyhození. Plná bedna starých hadrů a nenošeného oblečení. Půjdou do sběru a něco z toho možná tam, kde to potřebují. Doufám, že ne s tou špatnou energií. Vyhodila jsem část svojí sbírky šátků. Ty kousky, co mi nepřišli důležité a jejich smysl jsem v tom nesmyslu nenašla. A tak mi došlo, že chápu, proč se mi sem tam něco ztratí. Ty věci se mnou nechtějí být. Já kolikrát taky nechci. Ale jak dokážete utéct sami před sebou? I když tu jsem třeba já a já a jsme tu a nikdy nejsme sami… Neutečeme před sebou. A co když každé moje já chce něco úplně jiného. Sice jsou spolu, ale nedohodnou se skoro na ničem. Jedno se chce přestěhovat do krásného mladého lesa plného života, odkud pochází. To druhé má taky rádo rodný les. Ale ten je temný, bez paprsku světla, života, naděje. Ten vnitřní boj nikdy neustane… Boj sám se sebou je to nejtěžší. Když ho zvládneme, zvládneme už všechno.


Some strangers in my room...

5. února 2009 v 22:29 | Achája Eressiel |  Happiness Is a Warm Gun

Dneska se událo velice zvláštní setkání. Šla jsem v půl šesté ze školy na autobus. Lehce nestíhajíc jako vždy. U Schodů jsem viděla velice zvláštního kluka. Něco přes 20, hnědé vlasy na ramena a delší vousy. Moje první myšlenka byla ´hippies´. V tu chvíli mě upoutala jen jeho tvář, výraz. Vypadal, jako když mluví s někým na rohem, nebo čeká... Když jsem přišla blíž, viděla jsem, že je tam sám. Jen stál a koukal dolů po Schodech. Ale jako by viděl něco jiného, díval se do jiného světa. Nevypadal, že se míní v nejblížších letech pohnout. Trochu jsem zpomalila, když mi došlo, že to stíhám a taky mi docházel dech. Prošla jsem kolem něj a začala scházet Schody. Už jsem byla dole a šla další ulicí, když jsem periferně viděla, jak se ten cizinec vyřítil zpoza rohu a jde stejným smerem. Jen po druhé straně ulice. Konečně jsem si ho pořádně prohlédla. Celkem běžné oblečení. Zimní budna, batoh... Jen jeho tvář prozrazovala, že sem nepatří. Prostě mi přišel jak z jiného světa a tak trochu mi připomínal Ježíše... Šla jsem dál a snažila se moc nezírat, což nebyl problém, protože mě brzy předešel. Viděla jsem že míří pořád rovně, kdežto já musím odbočit. Chtěla jsem si ho naposledy prohlédnout než zajdu za roh, s jasným vědomím, že už ho nepotkám. Otočila jsem hlavu a dívala se sotva chvilku, když on se taky otočil. Ale né že by jen za chůze hodil letmý pohled přes rameno. Skoro se zastavil, otočil a díval se přímo na mně. Bylo to tak strašně zvláštní... Sotva jsem se pokusila o něco, co měl být povzbuzující úsměv a zašla jsem za ten zatracený roh. Nemám tušení, co by se stalo, kdybych taky zastavila. Ale to už je stejně jedno.
Pořád z toho mam trochu zvláštní pocit, ale i radost. Takové bytosti nepotkáváte každý den. Jsem si téměř jistá, že sem nepatří. A že už se to nebude opakovat. Vypadal jako když sotva ví, kde je a proč je. Natož aby měl v plánu se vracet. Přesto se zdálo, že ví kam míří. Šel rychle a rovnou za nosem.
To je celkem důležitá věc. I když nevíme, kde jsme, měli bychom vědět, kde chceme být...
banner azheimer
TOPlist
Eastern Dragon Egg on Dragonadopters
Western Dragon Egg on Dragonadopters

Dark Dragon Egg on Dragonadopters
Strider on Dragonadopters

Western Dragon Egg on Dragonadopters
Dino Egg on DragonadoptersWestern Dragon Egg on Dragonadopters

Plesiodragon Egg on Dragonadopters