In hospital 1

30. prosince 2009 v 19:56 | Achája Eressiel |  In someones head

Příběh je založen na skutečných událostech, avšak jakákoli podobnost s vámi nebo s lidmi ve vašem okolí je čistě náhodná.
Nebo taky ne.
Během natáčení nebyla zraněna ani jedna žížala.

Emily
Za dlouhými žaluziemi se míhaly siluety stromů. Jejich holé větve se lehce pohupovali do rytmu neznámé písně a ospalé slunce promítalo stínové divadlo. Jako by chtěla příroda utvořit iluzi posledních dní podzimu nebo spíš časného jara.
A zatím jsou svátky.

Pokoj je příjemně zařízený, na broskvových zdech sem tam nalepený medvídek. U okna do chodby sedí pár plyšáků a vedle svítí malý vánoční stromek. A nikde tu není cítit dezinfekce, jak by jeden čekal.
Ani přístroje, jejichž kabely vedou k různým částem mého těla, nepípají jako v televizi. Další dvě postele jsou prázdné, v pokoji přes chodbu brečí mimino. ´Neřvi´, vyklouzne z úst starší nešikovné sestřičce. Jiné sestřičky létají sem a tam, něco zapisují a dopují mě čajem. Někde v dáli hraje Božský Kája, nedokážu rozeznat, jestli písničky z pohádek, nebo něco jiného.
Moje srdce už se trochu uklidňuje, potom, co se totálně zbláznilo. Zelená linka vinoucí se na monitoru poskočí, sotva se jen hnu. Svíravá bolest v hrudi i brnění úplně všude už ustupuje. Zato ji nahradilo bodání kanily na hřbetu ruky, kterou mi pouští do žil cukr nebo tak něco.
Kolík na prstě druhé ruky je na těsno a taky bolí. Navíc se zdá, že se spojuje se žlutou linkou na monitoru, jejíž význam je mi zatím utajen. Oranžová čísla ukazují výsledky z tlakoměru, co mi každou chvíli dusí ruku.
Všechno tohle i modrá křivka dechu dosti nevyzpytatelně kolísá.
•••
Celou noc jsem prosila anděly, aby mě ještě nenechali umřít a aby mi pomohli zvládnout moje splašené tělo. A oni mě poslali za svými pomocníčky, anděly v zelených a bílých pláštích. Sestřičky jsou to kupodivu milé, ale zdá se, jak na koho.
•••
Panika mě opustila, i když pořád nevím, co se vlastně porouchalo. Asi by se to dalo shodit na soukromou a dlouhodobou chybu v Matrixu.
Dítě v protějším pokoji se každou chvíli zakucká a dusí. Už nám nezpívá Božský Kája, teď se hrají nějaké nevýrazné odrhovačky.
Svět už se se mnou netřese, ani já už se tolik netřesu. Sleduju ty vlny na monitoru, co reagují jinak, než bych chtěla.
Stínové divadlo za oknem pomalu pohasíná a já si jen můžu postesknout,´kéž by tu se mnou byl Crispian´. Nebo někdo další tak blízký, že bych mu mohla svěřit svou potrhanou a zmatenou duši.
Ale nejsem tu přeci sama, mám u sebe Jokeiho. Cítila bych se nesvá, být jediný psychopat široko daleko. A kdyby to nestačilo, pořád jsem tu já a ti další v mojí hlavě. Můžeme spolu polemizovat a hádat se do nekonečna. Ale na otázku, proč se mi to stalo někteří mlčí a odpovědi těch další se mi nelíbí. Takže asi budou pravdivé.
A když se spolu přestaneme bavit, vždycky můžu pozorovat odloupanou omítku na zdi nebo uvažovat, k čemu je to podivné polokolečkové křeslo, co od něho vede kabel původně snad od patřící starému telefonu.
̉•••
Zeptala jsem se jedné dobré duše a ta mi předhodila to, co moje hlasy. To je fajn, jen kdyby mi někdo řekl, jak se s tím poprat. Ale asi budu mít čas nad tím bloumat, chtějí mě tu aspoň další dva dny.
Dobrá duše mi taky vysvětlila, co je to tachykardie, slovo zde jen šeptané.
A žlutá nitka, co mi škrtí prst ukazuje prý prokrvení a prokysličení organismu. Zeptala se na to tetička Lorraine, když se tu stavila s mými věcmi. Nemohla bych být bez nejlepšího komiksu na světě a bez své malé černé knížky. A taky bez tužky s oslíkem a bez propisky co je jako sluníčko se šesti proužky duhy. Tetička taky vyzvěděla, že pokud se mi tělo a srdce především, ve spánku nezklidní, půjdu na vyšetření. Chtělo by to.
•••
Jsem vzorný pacient a tak mě sestřička nechá koukat na Příběh rytíře. Doufám, že Crispian se taky dívá, jemu se Heathy líbí ještě víc než mě.
Už tu nejsem sama. Na vedlejší posteli vypráví děvčátko s páskou na očích svému medvídkovi o policajtech. Prý je tu často, všichni ji znají.
Chlapeček naproti už moc nepláče, ani se nedusí a hudba ztichla.
Ach hudba. Ta jediná mi tu chybí. A Crispian samozřejmě. Neví, že jsem tu, nechtěla jsem ho děsit. Ale brzy mu asi budu muset dát vědět. Než se začne shánět a zpanikaří.
•••
Kapačka už dala všechno do poslední kapky, další dostanu zítra. Kanila bez hadičky nebolí tolik. Ale s mou hrůzou z jehel… A to mi ještě brali krev, ale v tu chvíli jsem byla moc mimo na protesty.
Tlakoměr a škrti prst už je taky dole, nasazuje se jen občas.
K večeři byl jen rohlík a čaj, ale i to mi dělalo problémy.
Ještě se mi nechce spát, je sotva deset, ale bolí mě ruka, ta s kanilou.
Smrkání zatěžuje srdce, zdá se víc než pohyby. Tak jen budu ležet a pozorovat šrouby, co na rozích drží lišty u zdi. A nebo stíny v temných koutech.
Jen doufám, že se nezamotám do těch kabelů přisátých k mojí hrudi. A že usnu i s tím bušením uvnitř.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
banner azheimer
TOPlist
Eastern Dragon Egg on Dragonadopters
Western Dragon Egg on Dragonadopters

Dark Dragon Egg on Dragonadopters
Strider on Dragonadopters

Western Dragon Egg on Dragonadopters
Dino Egg on DragonadoptersWestern Dragon Egg on Dragonadopters

Plesiodragon Egg on Dragonadopters